Jdi na obsah Jdi na menu

Podskalský poustevník

Navazuje na pověst Pro palmovou ratolest.

 

Podskalský poustevník (Pověst)

Smutný los stihl rytíře Jaromíra z Tejnice. V Kruté bitvě s Turky u Konstantinopole byl těžce zraněn a odvlečen do zajetí. Sotvaže se jeho rány poněkud zhojily, byl prodán jako tisíce jiných křesťanů za otroka. Jako otrok musil vytrpět veliká muka a trápení. Ubohý otrok, vzpomínal stále v dalekých končinách Asie na domov a na svoji lásku. Neklesal však na mysli  a od počátku myslil na útěk, ačkoliv se to zdálo zhola nemožné. Z počátku byl přísně střežen a spoután řetězy. Ale později, po několika létech, dopřával mu jeho pán více volnosti. Jaromír naučil se již správně mluviti turecky a snažil se všemožně získati si přízeň svého pána, což se mu zdařilo. Myšlénka na útěk ho však neopouštěla a čekal jenom na vhodnou příležitost. Jednou vzal ho pán sebou na cestu do vzdáleného města, aby nakoupili koní. Na zpáteční cestě zastihla je nenadání prudká bouře. Jaromír měl na starosti deset koní a tito za bouře nebyli k udržení. Této příležitosti použil k útěku. Obrátil koně, kteří byli dohromady přivázáni, na jinou stranu a nechal je běžet. Byla to odvážná jízda na život a na smrt, neznámou krajinou. Konečně se bouře utišila a jemu se zdařilo plašící se koně uchlácholiti. Nejlepšího koně si ponechal a ostatních devět v jednom městě šťastně prodal. Ze stržených peněz zakoupil si pěkný oděv a zbylé uschoval si na cestu.

První jeho cesta byla do svatého města, - Jeruzaléma. Tam se zbožně pomodlil u Kristova hrobu a z nejbližší palmy usekl ratolest, kterou si pečlivě uschoval na prsou a střežil ji jako vzácný poklad.

Na daleké a obtížné cestě musil ještě mnoho překážek a svízelů překonávat, ale jeho veliká láska ku krásné Zdeňce dodávala mu síly a odvahy. Viděl se již u cíle svých snů a tužeb a představoval si již život po jejím boku, jako krásnou pohádku. V duchu představoval si náhlé setkání s ní, jak se na něho mile usměje, až ji k nohám položí palmovou ratolest, jak v čelo jej políbí.

Jako rána ostrou dýkou přímo do srdce, tak na něho účinkovala zpráva, že Zdeňka již patří jinému. Jeho sny ve šťastnou budoucnost, rozprchly se jako mlha. Marná tedy byla jeho láska, marné všecky oběti a utrpení. Nešťastný mladý muž, div že si nezoufal. Takové zrády od Zdeňky se nenadál.

K tomu se ještě dověděl, že jeho rodiče zemřeli zármutkem, když přišla zpráva o něm, že padl. Vyhledal tedy jejich hrob, na kterém si zaplakal.

A jakoby zlý osud se proti němu spiknul, když přišel do rodného svého hradu v Tejnici a prosil svého bratrance, který obdržel od jeho rodičů panství, o přístřeší, poněvadž byl po daleké cestě strašně utrmácen a hladov, tu jeho bratránek se bál, že by tak přišel o majetek, když se pravý majitel nenadále navrátil a proto se k němu nechtěl znáti. Ze strachu o panství, prohlásil Jaromíra za podvodníka a ačkoliv tento ho ujišťoval, že nechce ničeho, jenom přístřeší a stravu, aby mohl býti skromně živ jako poslední sluha, nechal ho svázati a uvězniti v tmavém vlhkém sklepení, které mělo býti jeho hrobem. Není divu, že nešťastný rytíř po takovém zklamání v tmavém žaláři proklínal celý svět. Byl by nejraději hned zemřel, aby unikl všemu trápení.

Po několika měsících, které v zoufalství prožil ve vězení, dopomohl mu starý a věrný sluha, který jej dobře poznal, na svobodu. Pán jeho odejel do Prahy a tu starý sluha vyvedl ubohého vězně a pánu svému, když se navrátil namluvil, že vězeň zemřel a že ho tajně v lese zakopal.  Jeho pán byl touto zprávou upokojen a ještě sluhu pochválil a hojně odměnil.

Po svém útěku z vězení nalezal se Jaromír v zoufalém postavení. Byl nemocen tělesně i duševně. Život otroka, zrada milenky a žalář, do kterého jej nechal vsaditi nejbližší jeho příbuzný, to vše na něho tak působilo, že byl podoben živému kostlivci a počal projevovati známky pomatenosti. Bývalý krásný jinoch, jediný dědic pěkného panství, byl nyní žebrákem beze jména a bez přístřeší. Aby hlady neumřel, vyprosil si starou harfu a s tou toulal se ode vsi ku vsi, od hradu ku hradu. Zpíval a hrál píseň o lásce falešné.

Jedné tuhé zimy, nalezli ho lidé napolo zmrzlého v lese u Podlažic. Donesli ho do kláštera, který byl právě ten čas postaven. (Klášter byl vystavěn roku 1159, tedy za 12 let, po oné křižácké výpravě.) Pan Jiří ze Skály daroval velkou část svého panství novému klášteru, také vesničku a hrad na Skále. V klášteře přivedli Jaromíra k životu a poskytli mu nějaký čas útulek. Mnichové měli soucit s nešťastným mužem, který byl stále smutný a často plakal, jako malý chlapec. Byl velmi zbožný a přál si zůstati v klášteře jako mnich a k tomu se také chystal, ale že u něho časem projevovalo se pomatení mysli, že s ním nebylo někdy ani řeči, že se každého bál a před každým prchal, svolil opat k jeho prosbě a postavili mu poblíže kapličky pod Skálou malou poustevnu, kde Jaromír trávil zbytek smutného žití. Bydlil v malé poustevničce na břehu potůčku, ráno v poledne a večer zvonil na zvonek, který byl na kapličce v malé věžičce. Každodenně dlouhý čas prodléval v kapli před oltářem na modlitbách, za věrného přítele rytíře Hroznatu, který pod oltářem odpočíval. Na hubeném vyschlém těle, nosil mnišský hábit, žíněný rubáš, přepásaný v polou  těla provazem, kterýžto oděv přinesl sebou z kláštera. V rukou měl neustále modlitební knihu, žaltář a růženec. Na svůj zevnějšek vůbec málo dbal, a proto, ačkoliv byl teprve v nejlepším mužném věku, vyhlížel s dlouhými vlasy a vousy jako stařec. V malé zahrádce pře okénkem poustevny pěstoval květiny a růže, kterými zdobil kapličku a ze kterých uvil si věnec, který si dával na hlavu. To byla známka jeho pomatení smyslů, což nebylo divu, po těch útrapách a zklamání, které prožil.

Není ani divu, že zanevřel na svět a že se lidem a zvláště ženám, zdaleka vyhýbal a prosil je, aby ho nechali na pokoji. Lidé k němu nesměli choditi o pomoc a radu jako k jiným poustevníkům, proto však  přece jej občané ze Skály a Podskalí  měli ve veliké lásce a úctě, jako svatého. Pro jeho velikou zbožnost jej ctili a milovali a na svého poustevníka byli pyšni. Rádi mu tajně donášeli do poustevny jídlo, když v kapli zvonil, neboť by byl musil hladem zemřít. Vídali jej často plakat v zahrádce nebo v lese u poustevny, slýchali v noci, když odzvonil večerní klekání, jak zpívá žalmy a ku svojí harfě pěje přesmutné písně o falešné lásce a zlém, bídném světě, až mráz šel lidem po těle a hrůzou vlasy vstávaly na hlavě. Toužili zvěděti, kdo jest tento tajemný a nešťastný cizinec, který takový podivný a smutný život vede a straní se světa. Nikdo neměl ani tušení, že jest tento nešťastný poustevník onen krásný mladý rytíř, kterého často vídali choditi a jezditi na koni se Zdeňkou, dcerou bývalého svého pána Jiřího, která zasadila jeho srdci ránu smrtelnou.

Tak žil od světa v úplné odloučenosti „smutný mládenec – světa cizinec“! Truchlil nad nešťastnou svojí láskou a zmařeným žitím, až oči sobě vyplakal, takže byl úplně slepý. U nikoho nehledal soucitu, k nikomu neměl důvěry a lásky, nikomu si nezastýskal, jenom Bohu a svoji harfě.

Až jednou utichla harfa, - oněměl zvonek na kapličce. Ulekli se lidé na Skále i v Podskalí a jali se hledati svého milého poustevníka. Po delším trapném hledání nalezli ho v kapličce před oltářem. Byl na kost vyhublý a schoulený na stupních oltáře, jakby se dosud modlil. – Zaplakali všichni pro svého poustevníka. Na harfě ležel malý lístek, na kterém třesoucí se rukou bylo napsáno, že poustevník zemřel bolem pro nešťasnou lásku a mladým hochům dával radu, aby se varovali žen a lásky. Snažně prosil, aby byl pohřben pod oltářem, vedle svého přítele, rytíře Hroznaty. Dále v lístku prosil, aby odevzdali dopis s uschlou palmovou ratolestí, což naleznou na jeho prsou, paní Zdeňce v Trojovicích.

V dopise dával bývalé své milé poslední „s Bohem“ a ratolest palmy na památku, že splnil svůj slib. Že vytrpěl mnoho pro lásku k ní, ale že ji její nevěru odpustil a že ji žehná. Ke konci prosil, aby se pomodlili za jeho duši.

Tak dle pověsti žil a zemřel poustevník pod Skálou.

 

(doslovný přepis pověsti zapsané v roce 1932 - Kronika obce Skála, SOkA Chrudim, kronikář Antonín Sobotka)