PODSKALA U CHRASTI / KOUDELŮV HOSTINEC

Pro palmovou ratolest! (Pověst)

 Pověst o založení kapličky v Podskalí

 V první polovici jedenáctého století, stál na příkré skále hrad. Byla to vlastně stará tvrz, skládající se z několika rozsáhlých dřevěných budov. Vzhled hradu, dodávala této tvrzi kamenná kulatá věž s hláskou, která se vypínala na skalním srázu, na straně severní. Budova vedle věže, sloužila za obydlí pána hradu a byla nově přestavěna, na způsob zámečku. Ze tří stran kolem hradu byla silná kamenná zeď, před kterou kvůli bezpečnosti byl zvenčí hluboký příkop. Na východní straně byla brána.

Majitelem hradu byl pan Jiří, který si dával přídomek, ze Skály a Kostelce. V těch dobách nebyla ještě jména rodová tak zavedena jako nyní. Pan Jiří slul široko daleko jako rytíř statečný, pohostinný a zámožný. Celé rozsáhlé okolí bylo jeho majetkem. V několika statcích v okolí, hospodařili jeho správcové s čeledí, kde se pěstovalo hojně dobytka, koní a hlavně ovcí. Pan Jiří byl výborným hospodářem a jeho statky mu dávaly značný užitek. Ku svým poddaným a čeledi byl pan Jiří pánem sice přísným, ale také milostivým, takže se u nich těšil veliké úctě a oddanosti. V rozsáhlých jeho lesích byla hojnost rozličné zvěře a pan Jiří byl vášnivým lovcem. Rád pořádal velké lovy na zvěř, ku kterým zval všecky okolní pány až z chrudimska, pardubicka a vysokomýtska. O těchto lovech bývalo veselo na hradě i okolí. Po lovu bývaly skvělé hostiny a pan Jiří měl vždy dostatek dobrého jídla, vína i medoviny.

Jak byl pan Jiří jinak spokojen a oplýval bohatstvím, ve svém manželství mnoho štěstí nenalezl. Jeho krásná choť, kterou z celého srdce miloval, zemřela mu za dvě léta po svatbě, zanechavši mu jediné dítko, dcerušku Zdeňku. To byla pro pana Jiřího bolestná ztráta, které želel po celý život.

Veškerou svoji lásku a péči potom věnoval svoji dcerušce, která byla největší jeho radostí a pýchou. Zdeňka rozkvetla v pannu krásy nevídané. Pověst o její kráse rozhlášena byla široko daleko a byla nazývána „Skalskou růží“.

Sotvaže odrostla dětským střevíčkům, již měla mnoho ctitelů, kteří ji obletovali jako motýli krásnou květinu. Zdeňka však jakoby pro lásku nebyla ani stvořena. Ráda sice prodlévala ve společnosti mladých a krásných rytířů, ráda přijímala jejich dvoření a lichocení, ale nikdo z nich nemohl získati její lásky. A zase šla o krásné Zdeňce pověst, že kdo se jednou zadívá do jejích čarovných očí, že je k lásce začarován, ale panna Zdeňka je prý jako „ledová panna“ a „nedobytná pevnost“.

Marně ji ctitelé její pěli písně milostné, marně ji ohnivými a výmluvnými slovy líčili svoji velikou lásku, všem stejně odpovídala s úsměvem, že má na celém světě nejraději svého tatíčka a tomu prý zachová věrnost.

Ačkoli mezi nápadníky Zdenčinými byli rytíři, jejichž rod patřil k nejpřednějším v celém království, ponechával pan Jiří Zdeňce úplnou volnost a nenutil ji k ničemu. Říkával ji, že by se nerad ještě od ní odloučil, ale že by ji nezbraňoval, kdyby si zvolila za manžela třebas prostého, chudého, jenom když řádného muže.

Nejstálejšími a nejvytrvalejšími ze všech ctitelů a nápadníků krásné Zdeňky, byli tři rytířové, Hroznata z Honvic, Jaromír z Tejnice a Ješek z Trojovic. Nejvíce naděje na ruku Zdenčinu měl Jaromír a Hroznata. Ješek trojovický , nemohl se rovnati svým dvěma sokům, ani přednostmi těla, ani ducha, ani majetkově. Hroznata z Honvic vynikal svojí smělostí a statečností. V bitvách, zápasech a turnajích, býval nepřemožitelným. Mimo jiné měl pěknou a statnou postavu, vlasy černé havraní splývaly mu na ramena, černé oči sršely ohněm.

Jaromír z Tejnice byl mladík krásný jako panna, s modrýma očima a světlýmy vlasy, dle nichž mu přezdíváno bylo „Zlatohlávek“. Vynikal duševně nad svoje druhy a na vysokých školách býval žákem nejpilnějším. Uměl krásně hráti na loutnu a zpívati písně milostné.

V té době a sice na jaře r. 1147, za krále Vladislava, formovala se veliká křižácká výprava, pod vedením německého císaře Konráda, proti Turkům, kteří dobývali Jerusalém. Ve všech chrámech předčítáno bylo kněžími provolání papeže, který volal všecky křesťanské národy k obraně svatého města. Papežský vyslanec sv. Bernard plamennými slovy, volal Čechy do boje za kříž Kristův. Statečný král Vladislav, ozdobiv se křížem, volal národ český do zbraně proti Turčínovi.

Na hradě skalském odbývala se právě malá hostina. Pan Jiří vyprávěl, jaké Turci páchají ohavnosti na křesťanech a jak je trýzní. Litoval, že není již mladým mužem, aby se mohl zúčastniti křižácké výpravy a ztrestati vrahy. I Zdeňka byla plná nadšení a řekla, že kdyby mužem byla, nemeškala by ani minuty a šla by proti Turkům. Na to ale vystoupil Hroznata a vyznal, že ona sama jenom jest překážkou, proč dosud váhá, vstoupiti do vojska křižáckého, poněvadž mu není snadné se od ní odloučiti. K tomu horlivě přisvědčili Jaromír i Ješek. A tu Zdeňka plna zbožného zápalu pro křižáckou výpravu, vyslovila ten slib, že vezme sobě za manžela z těchto tří, toho rytíře, který se zúčastní bojů s Turky a na důkaz vítězství, přinese ji palmovou ratolest od Kristova hrobu v Jeruzalémě. Tu poklekli tři mladí rytíři k nohám krásné panny a slavný slib učinili, že vezmou na sebe kříž a pro lásku boží a panny Zdeňky, buď zvítězí nebo padnou.

Této veliké křižácké výpravy, zúčastnil se pod vedením krále Vladislava,květ českého rytířstva. V táboře křižáckém, na českých hranicích, kde očekával král Vladislav císaře německého s jeho vojskem, dleli také Hroznata a Jaromír. Ješek z Trojovic se křižáckého tažení nezúčastnil, vymluviv se na náhlé onemocnění. Tomu však nevěřili Jaromír a Hroznata a obvinili jej ze zbabělosti a věrolomnosti. Byliť složili Zdeňce a panu Jiřímu slavný slib, že pro palmovou ratolest a lásku krásné Zdeňky, budou se býti s celým peklem.

Zvláště Hroznata nedůvěřoval Ješkovi, a proto tajně vyslal svého sluhu nazpět, aby vypátral, co se doma děje. Velice se pak rozhněval, když mu sluha jeho po svém návratu pověděl, že pan Ješek je zdráv a denně prodlévá u Zdeňky. Tu nemeškal ani minuty. Omluvil se u krále, že z naléhavých příčin musí se vrátiti, ale že doufá, až svoji věc vyřídí, ještě výpravu dostihne, rozloučil se se svým věrným druhem Jaromírem, se kterým se velice spřátelil a již letěl na svém výborném koni s větrem o závod. V duchu vinil ze zrady nejen Ješka, ale i Zdeňku, že byli spolu proti němu a Jaromírovi smluveni a v duchu oběma sliboval pomstu. Konečně po dlouhé a prudké jízdě, celý zaprášený zastavil zpěněného koně před branou hradu.

Toho dne právě bylo krásné počasí a Zdeňka si vyšla k potoku pod skálu na procházku. Usedla na břehu potoka a vzpomínala na svoje rytíře. Byli již několik týdnů vzdáleni. Zdali se šťastně navrátí a který z nich přinese ratolest z palmy? Který z těch dvou rytířů se stane jejím manželem? Za oba se modlila, aby se šťastně navrátili, oba ji byli stejně milí a proto zvolila osud, aby určil sám, kterému z nich má náležeti. U Hroznaty obdivovala statečnost a odvahu a krásné písně Jaromírovy se jí tolik líbívaly.

Ze vzpomínek vyrušil ji Ješek. Mluvil lichotivě, vyprávěl, že se chtěl teď když je zase zdráv pustit sám do Jeruzaléma, ale matka i otec tomu stále zbraňují. Zdeňka však po tom ani netoužila, aby ji přivezl palmovou ratolest, proto mu domlouvala, aby rodičům nepůsobil hoře a zůstal doma. Za této řeči došli na volné prostranství, když nad nimi na příkré skále stanul jezdec, na jehož prsou v záři zapadajícího slunka, krvavě rděl se kříž.

Byl to rytíř Hroznata. Hradní sluha mu pověděl, kde asi mešká Zdeňka. Zajel s koněm až na okraj skály a pátravě se rozhlížel. V tom ji náhle spatřil, jak důvěrně rozmlouvá s panem Ješkem. A hle, teď ji béře Ješek za ruce, sklání se k ní a snad ji chce líbat --- ! Krev vzkypěla v křižáckém rytíři! „Zrádci bídní!“ Vykřikl divoce. V tom prudce se vzepjal kůň a již obrovským skokem, řítil se s jezdcem ze skály.

K nohám krásné panny dopadl rytíř Hroznata a zůstal ležeti mrtev. Zlámal si vaz. Vedle svého pána dodělával věrný kůň. Omdlelou Zdeňku, museli do hradu odnést.

V místě, kde rytíř Hroznata skočil s koněm dolů, jest hluboká rýha od vody vymletá.

Pověst o tragické smrti statečného rytíře Hroznaty, jako blesk rozlétla se širým krajem. Potulní pěvci a harfeníci, zpívali píseň o zrádné panně a jejím milenci. Špatná pověst kolovala o Skalské růži.

Jako těžký mrak, tak ulehl smutek a zármutek na tvrz pana Jiříka. Jeho miláček, Zdeňka dlela na lůžku již delší dobu. Těžce se roznemohla z náhlého leknutí ze smrti rytíře Hroznaty. Pan Jiřík velice se strachoval o svoji dcerušku, takže skoro ani nejedl, ani nespal. Kromě pana Jiříka, dlel stále u ní Ješek. I on toužil, aby se brzy uzdravila. Byl jediným, který projevoval Zdeňce upřímnou náklonnost.

Nešťastný rytíř Hroznata byl za ohromné účasti lidí, pohřben v tom samém místě, kde svůj mladý a nadějný život dokonal. Na jeho hrobě nechal pan Jiřík vystavěti kapličku.

Zdeňka po svém uzdravení docházela často do kapličky a s vroucí motlitbou vzpomínala na svého bývalého ctitele. Na jeho osudu nenesla viny.  Ješka vůbec v lásce neměla a zbytečně ji žárlivý a prudký Hroznata podezříval z nevěry.  O svatbě s Ješkem nechtěla slyšeti, ač ten stále prosil a naléhal. Odmítala a říkala, že musí ještě čekati, zdali se šťastně z Jerusaléma nevrátí pan Jaromír z Tejnice s palmovou ratolestí. Denně se vroucně za jeho šťastný návrat modlila, ale čas míjel, uběhl již rok, co byl odešel a tu teprve došla o něm smutná zpráva, že v boji s Turky u Konstantinopole padl. Celá ta křižácká výprava skončila nešťastně. Bylo mnoho nádhery až od zlatých přilbic křižáckých rytířů přecházel zrak, ale bylo málo kázně a vytrvalosti a té na tak obtížné výpravě a proti četnému a lstivému nepříteli bylo potřebné mnoho. Jenom  malá část, sotva desátý díl z výpravy se domů po velkých útrapách a svízelích navrátila. Ti ostatní všichni buď padli v bojích, nebo zhynuli nemocemi a hladem a mnoho jich také bylo zajato a prodáno Turky za otroky. Těm bylo nejhůře, protože Turci se zajatými křesťany nakládali hůře než se zvířaty.

Pro Zdeňku zvěst o smrti mladého rytíře Jaromíra byla novou bolestnou ranou. On vlastně jí byl nejmilejším ze všech a proto mnoho slzí pro něho vylila. Sama sebe teď obviňovala, že svoji žádostí o palmové ratolesti, zavinila smrt dvou mladých mužů. Na stálé naléhání a prosby pana Ješka a domluvy svého otce, svolila posléze k zasnoubení s Ješkem. Vymínila si však ještě jeden rok ku sňatku a doufala, že do té doby by se Jaromír jiště navrátil, kdyby byl dosud na živu. Stále měla jakési tušení, že zpráva o jeho smrti není pravdivá.

Když rok minul, odbývala se v kapličce pod Skálou tichá svatba. Hned po ní odvezl si šťastný ženich svoji krásnou a bohatou nevěstu na svůj statek v Trojovicích.  Dle zápisů staré kroniky v Trojovicích, dal si pan Ješek zhotoviti nový rodinný erb, ve kterém byla zobrazena pětilistá růže vyrůstající na skále. Tak stala se Zdeňka, růže ze Skály pramátí vznešeného a slavného rodu hrabat Rožmberků, kteří nesli hrdě růži na skále v rodovém jméně i ve znaku. Německé rósen berk čili Rožmberk, značí růži na skále (kopci). Rožmberkové byli nejmocnější a nejbohatší šlechtou v Čechách a jejich jmění rovnalo se jmění královskému.  Hráli po několik století důležitou roli v dějinách českých, při dvoře krále českého v Praze a císařského ve Vídni. Jejich hlavním sídlem byla Třeboň v jižních Čechách proslulá zvláště velikými rožmberskými rybníky.

(doslovný přepis pověsti zapsané v roce 1932 - Kronika obce Skála, SOkA Chrudim, kronikář Antonín Sobotka)

Na tuto pověst navazuje pověst Podskalský poustevník.